Jedná se o malého, tmavohnědě zbarveného, nelétavého ptáka. Kivi se řadí do podtřídy běžců, nemá jako ostatní ptáci pneumatizované kosti, a není schopen letu. Chybí mu i obrysové peří a letky, jeho peří tedy spíše připomíná srst. Má dlouhý zobák s hmatovými pírky, která mu umožňují vybírat potravu pohmatem. Naopak zrak není moc dobře vyvinutý. S orientací mu při honbě za potravou kromě hmatu pomáhá i vynikající čich – kivi jsou dokonce jedinými ptáky, kteří mají vyvinuté nozdry.

Tento druh ptáků je aktivní v noci. Živí se hmyzem, nejčastěji hledají a ze země vyzobávají larvy a červy. Samci bývají menší než samičky, a zajímavostí je, že jsou to právě samečci, kdo se stará o potomstvo.
Co se rozmnožování týče, jsou kiwi jedním z mála druhů, který žije v monogamních partnerstvích. Sameček a samička tvoří často páry na celý život, což nemusí být doba zrovna krátká – udává se, že byly zaznamenány i páry, jejichž „vztah“ trval i více než 20 let.

V této oblasti drží tito ptáčci navíc rekord, který se týká vajec. Samička totiž snáší ze všech druhů ptáků největší vejce v poměru ke svému tělu – vejce váží až 20% váhy těla samičky. K tomu, aby samička takové vejce snesla, jej musí v těle vytvářet celých třicet dní (porovnejme s domácí slepicí, která může snést vejce každý den). Za tento měsíc navíc musí přijmout i třikrát víc jídla. Několik dní před snesením vejce už samičce naopak zbývá v těle tak málo místa pro žaludek, že musí hladovět.
Kiwi jsou často považováni za neoficiální znak Nového Zélandu. Známých druhů je dohromady pět, z nich čtyři jsou označeny jako ohrožené. Snížení počtu těchto ptáků v jejich domovině zapříčinilo v historii odlesňování a úbytek jejich přirozeného prostředí.
Dnes je pro tento druh největším nebezpečím predace invazivními druhy savců. Přirozené prostředí pro tyto ptáky je chráněno a zachováváno v mnoha novozélandských přírodních parcích.